Slow Food Prague

Začátkem roku 2018 v Slow Food Prague přinášíme novinku:
Rosteme do mezinárodních rozměrů, a proto budou naše informace nejen v češtině, ale i v angličtině!

Co jedli naši předkové za císaře pána?
A co se pilo?

Jaké  bylo menu o Vánocích?
Jakou mělo jídlo cenu?
Už tenkrát ídlo podporu zastuovali zastupitelé pražských čtvrtí!
A co takhle pekáčová bába? Dnes jí říkáme Fast Food…nevěříte?
Ty lahůdky v jejich  hrncích?
Masné krámy ano či ne?

www.rozhlas.cz/toulky/portal/ 

Dítě spokojené: Když jí nějakou dobrotu.

Jaké důsledky měla inspirativní ukázka vaření Slow Food šéfkuchaře Maria v jedné školní jídelně na Moravě

Věřím novým projektům

Nové projekty často doprovází slepé počáteční nadšení. Všichni si myslí, že to bude fajn, nikoho ani nenapadne, že by věci mohly fungovat jinak než ponovu a že je to prostě geniální řešení všeho. Teprve praxe však prověří sílu myšlenky a to, jak dlouho může vůbec přetrvat.
Vloni v lednu jsme si tak trochu na můj popud pozvali do školní kuchyně odborníka, který měl dodat elán, nadhled a nové recepty školním kuchařkám. Povedlo se to skvěle! Pan Mario Mandir byl prostě úžasný a vytvořil, myslím, jedinečnou atmosféru a v rámci projektu hostujícího kuchaře projektu „Jídelny snů“ se podělil o to nejlepší, co za dva dny v naší školní jídelně v Bořitově mohl stihnout.

O čem sní Jídelna snů?

Původně jsem chtěl napsat už v květnu loňského roku článek o tom, jak „slow“ vaření skvěle pokračuje a o zahájení rekonstrukce zahrady ve školce, při které byla připravena ochutnávka školních pomazánek a domácích bagetek spolu s recepty pro rodiče. Ale pracovní povinnosti mi, bohužel, nedopřály čas a prostor se k tématu vrátit. Bylo to vlastně dobře, protože teď mohu s odstupem více než roku trochu lépe bilancovat.
Od nového školního roku se naše škola a školka, pro které máme společnou kuchyň, zapojily do projektu pro osvícené jídelny. Paní vedoucí stravování změnila některé dodavatele surovin a obměnila strukturu i složení jídelníčku. Už po návštěvě šéfkuchaře Maria a jeho prezentace vaření třeba úplně vyřadila sóju. Zorganizovala i přednášku pro rodiče o výrobě svačinek pro děti a zdravém stravování vůbec, které jsem se jako jediný muž zúčastnil. Hrdě zúčastnil, podotýkám.

Taťko, mamko, co budeme vařit?

Ono je to podle mého totiž hodně o zapojení rodičů a jejich aktivitě ve vzdělávání vůbec. Asi neznám dítě, které by při volbě Nutella vs. pomazánka z řepy, volilo řepu. A tady právě nastupuje ta každodenní práce rodičů. Jídlem se dá relativně snadno začít. Já jsem si třeba před asi dvěma lety pořídil kuchařku Snadno a rychle. Bylo to v době, kdy se začala prodávat taková ta brožurka, jak vyrábět hmotu ke stravování z odpadků a produktů na bázi ropy. Pamatuju si, že paní v knihkupectví se na mě potěšeně usmívala, že si někdo koupí kvalitnější kuchařku. A musím říct, že mě ta kniha opravdu zaujala. Je popsaná takovým chlapským způsobem, který si na nic nehraje a všechno pěkně vysvětlí i někomu, kdo základy vaření úplně nepobírá, třeba jako já. Kolik je špetka, kolik hrstka? Jaký je rozdíl mezi zpěněnou cibulkou, zesklovatělou a do zlatova? Prostě moje běžné otázky k pracovnímu postupu, které v jiných kuchařkách byly brány jako samozřejmost.

Pomalu a bez náhražek

I mě, jako rodiče, Slow Food šéfkuchař Mario inspiroval a vůbec celý koncept Slow Food, který jsem zpočátku úplně nechápal… pomalé jídlo… dobrý… ale ta hloubka mi došla až později a zapadlo do sebe daleko víc věcí.
Od Snadno a rychle jsem se brzy přehoupl k dalším kuchařkám od pana Vaňka a pochopil to, co říkal Mario. Totiž, že vše potřebuje svůj čas… a teplotu.
Začal jsem pěkně od začátku a udělal si poctivý kuřecí vývar. Přiznávám, že jsem dlouho jedl prefabrikáty a další náhražky, co se tvářily jako rychlá alternativa. Ale teprve když zavoněl ten faktický vývar, v něm maso i zelenina, tak jsem si uvědomil to podstatné. Že ty dobré věci prostě člověk nemůže ošidit, ani urychlit.

..a upečme si i nějakého bratříčka..

Vrhnul jsem se i do pokusů upéct chleba a zase si potvrdil, že se to nedá uspěchat… Kynutí je prostě obřad. A jak někde v rádiu řekl Pavel Maurer, ony pak nevznikají kopie bochníků, ale bratři a sestry. A každý má tak nějak svoji duši a příběh, který mu dají mé ruce. A o tom je podle mého Slow Food a o tom by mělo být stravování vůbec. Dát těm pokrmům duši a příběh.
Uznávám, že s dětmi je to někdy těžší a přimět je něco ochutnat je běh na delší trať. Ale taky jsem změnil dodavatele a začal kupovat jablíčka a mošt od sadaře za humny. Brambory, česnek a řepu od Jardy, který zemědělčí u nás v dědině. A ono to pak má chuť i samo o sobě. Jsou to víc bratři a sestry než kopie.

Jídlo, jako lék?

Všechno totiž souvisí i se zdravím. Shodou okolností jsme změnili dětského doktora. A zatímco předchozí paní doktorka nás prakticky se vším hnala k odborníkovi, tak tento pán je opačný extrém a vše řeší sám. Vyrábí vlastní kapky na kašel a vůbec léčí preparáty, které jsou udělané na míru a podle svého. Osobně jsem k takovému bylinkaření velký skeptik, ale faktem je, že to nejspíš funguje. Výdaje na léky nám klesly na zhruba 10 procent původní částky a do lékárny už prakticky nechodíme. A vlastně ani k doktorovi. Ono to poctivé jídlo bude mít možná i jiná pozitiva než jen chuť. A jak říká náš doktor: „Vitamíny je nejlepší brát z ovoce a zeleniny, která roste na stejné půdě jako my… máme to v genech po generace a tělo s tím umí dobře pracovat.

All you need is “SLOW”

Žijeme v rychlé době, na nic není čas a všechno se děje v extrémním spádu. Je těžké najít čas, ale ještě těžší je najít odhodlání. Protože ve výsledku to zase tolik času nestojí… kyne to samo a peče to trouba. A do vývaru to stačí jen naházet a je to. Nechci dělat nikomu reklamu, jen píšu kousek svého příběhu, abych ukázal, že i malé věci mají smysl a zapadnou do nějaké mozaiky a někam člověka posunou. Anebo taky ne, to už záleží na každém.
A přitom to začalo jako nevinný příběh v malé školní kuchyni. I tam to změnilo řadu názorů a ovlivnilo myšlení. Malá inspirativní návštěva a po roce tolik změn u řady lidí. Ač to tak nemusí na první pohled vypadat, ve školní kuchyni se píší zajímavé příběhy, pokud jim dáváte duši…

autor:Jiří Kakáč Bořitov

Máte pocit, že se pokrmy Vaší školní jídelny neustále opakují, chybí jim chutná invence a personálu se nedostává motivace pro vaření pokrmů dle nových nařízení a výživových doporučení?

Pod vedením šéfkuchaře Slow Food Maria, jsme na posledním kurzu připravili vynikající menu z fazolí, zeleniny, navrch barevnou ovocnou mísu plnou vitamínů… a pak jsme zasedli k dlouhému  stolu, abychom si užili společnou přátelskou rozpravu u všech vynikajících a námi pomalu vařených pokrmů.

Jaro daleko a zima nás oslabuje nedostatkem vitamínů.
Sáhněme třeba po kapustě, zelenině, která se dá sehnat v zimě i v létě.
Na našem kurzu jsme přivolávali jaro barevnou kompozicí zelených závitků s červenou omáčkou.
Náplň kapustových závitků je masová s rýží
Při vaření voněl celý dům 🙂

Přijďte na letos již čtvrtý (žel poslední) kurz na téma: “Vaření pro maminky a jejich zmlsané děti.”
Pár míst ještě zbývá.

První z únorových kurzů je tady!
Je to již předposlední z naší zimní řady kurzů na Praze 8.
Můžete využít poslední místa právě teď.